Počtem lůžek je to největší rehabilitační ústav v Česku. Chodit, mluvit a mít radost ze života se tu učí pacienti po těžkých úrazech, mozkových příhodách, i děti s vrozenými vadami. To vše navíc v nádherném lesoparku pod romantickou zříceninou hradu Košumberk.
Léčebnu v Luži na Pardubicku založil profesor František Hamza už v roce 1900.
V práci profesora Hamzy, i v rozšiřování povědomí o napůl zapomenuté osobnosti dějin českého lékařství, už téměř čtyřicet let pokračuje současný ředitel léčebny Václav Volejník. A nyní se do příběhu výjimečného místa zapojí i ESOX, který na základech vysloužilého pavilónu M z roku 1925 postaví prakticky úplně nový.
Pojďme začít úplně základní otázkou. Kdo byl František Hamza, jehož jméno váš ústav dodnes nese?
S trochou nadsázky jej někdy přirovnávám ke geniální amébě. Vystrkoval „prstíky“ všemi směry a všude byl úspěšný. Obsáhl řadu oborů, svým způsobem byl i úspěšný obchodník, který dokázal zajistit, aby léčebna fungovala. Z jeho činů žijeme dodnes. A nejen naše léčebna, ale celé české zdravotnictví.
V čem konkrétně?
Kromě vybudování této léčebny měl profesor Hamza přímý vliv na vybudování řady dalších stále slavných léčeben v Česku a na Slovensku. Jako první si uvědomil obrovský význam hygieny a klimatu. Věděl, že sociální podmínky a hygienické zvyky u nás v té době nebyly dostatečné a systematizované. Proto během svého pozdějšího působení na ministerstvu zdravotnictví například připravil a realizoval myšlenku sítě Lidových ústavů sociálně zdravotní péče, ze kterých se vyvinuly dnešní hygienické stanice. Přátelil se s Alicí Masarykovou, říká se, že s ní založil Červený kříž. Založili spolu, a s dalšími velikány té doby, Ligu proti tuberkulóze, která měla ohromující výsledky a z její práce čerpala i nová generace lékařů po 2. světové válce a dovedla Československo téměř k eliminaci tuberkulózy. Byli jsme tehdy na špici světa.
Pojďme se vrátit na začátek. Jak se František Hamza objevil tady, v Luži?
Působil tady hned po studiích a nebyla to náhoda. Toto místo si už vyhlédl s tím, že tady chce vybudovat léčebnu. Znal Vysočinu, věděl, jaký je život na vesnicích, že tu je bída, že často není co jíst. Také nepochybně ale znal čistotu zdejšího ovzduší, která nám mimochodem naštěstí zůstala dodnes. Chtěl vybudovat léčebnu, která bude léčit především děti. Podle Ottova slovníku naučného mluvil Hamza o léčebně už v roce 1888. V roce 1900 ji založil, v roce 1901 přišel první pacient. Do roku 1907 tady bylo 400 pacientů. To je neuvěřitelné. Svým způsobem to byl startup jako hrom.
První budova léčebny ale byla dole ve městě, ne zde v areálu na kopci.
Ano, první pavilón stál tam, stejně jako naproti i druhý. Potom už ale stavěl tady na plošině pod hradem. Prvé budovy stály již v r. 1905. Prostory si musel hodně vyběhat a vybojovat, dohodnout se sedláky, aby mu prodali kusy svých polí. Tři období zde v Luži i dělal starostu, a i do městečka přinesl moderní hygienické principy, nechal přesunout hřbitov tak, aby nekontaminoval vodní zdroje ve městě, založil normální klasickou školu vedle už existující náboženské židovské.
Když se pustil do stavby tohoto areálu, věděl, jak bude velký?
Všechno bylo promyšlené. Dodnes třeba těžíme z toho, že zde vybudoval technické kolektory, které jsou průchozí pro člověka. Díky tomu nemusíme v areálu jakékoliv sítě kopat, jednotlivé pavilóny jsou technicky propojené. Uvědomoval si význam slunce, pobytu na čerstvém vzduchu. Založil tady jako první ve střední Evropě školu, protože si uvědomil, že děti odtud sice odcházejí zdravé, ale nevzdělané.
Profesor Hamza odtud po vzniku Československa odešel na ministerstvo zdravotnictví.
Ano, ale srdcem tady pořád zůstával. Ze své pozice podpořil dostavbu léčebny. První část pavilónů se postavila ještě před 1. světovou válkou v letech 1905–1910, další hlavní stavební rozvoj pak přišel v letech 1920–1928. Léčebnu po něm vedl jeho bývalý asistent, doktor Janeček. Ale neměl jeho sílu, jeho ramena. Podléhal tlakům, nerespektoval Hamzova doporučení. Profesor Hamza to nikdy nerozchodil, psal dopisy, které byly nejprve zoufalé, pak už jen smutné. Do roku 1919 byl neuvěřitelně výkonný, a i poté vykonal mnoho záslužného, byl u zrodu dalších dětských léčeben; v Dolním Smokovci, Šumperku a Cvikově. Ale z odchodu odtud, z Košumberku, se vlastně nikdy nevzpamatoval. Zemřel v roce 1930 na žaludeční vřed. Jestli mu praskl, nebo šlo o rakovinu, už nezjistíme.
Jaký osud čekal léčebnu dál?
V letech 1938–1942 zde byl postavený poslední pavilón. Formálně jej dostavěli Němci, občas se mluví o tom, že měl být pro SS. Ale skutečnost byla jiná, nakonec tu byly české děti a personál, který rozhodně neměl jen proněmecké smýšlení. Německé děti byly umístěny v pavilónu D.
Po válce se podařilo tuberkulózu téměř vymýtit.
V 50. letech se přišlo i na to, na co zřejmě nepřišel ani profesor Hamza. Tedy nikde jsem o tom nečetl. Že příčinou šíření tuberkulózy na venkově jsou, mimo lidí, i tuberkulózní krávy. Ty byly vybity, zavedlo se plošné očkování, důsledná izolace infekčních pacientů. Výsledek se dostavil. Kolem roku 1960 nastal stav, kdy děti prakticky už neměly tuberkulózu a ústavy jako ten náš stály před otázkou, co dál. Ústav využil toho, že kvůli kostní tuberkulóze zde měl i ortopedy. Proto bylo rozhodnuto, že zde vznikne dětský rehabilitační ústav. To byl, úředně v roce 1962, začátek nové éry a dalšího rozvoje. Ústav se specializoval na jiná dětská onemocnění. Např. na dětskou mozkovou obrnu, to máme dodnes. Dalším typickým léčeným onemocněním byla Perthesova choroba, která postihuje v dětství hlavici kyčelní kosti. Další skupinou nemocí pak byly nemoci svalů, myopatie, skoliózy dětského věku. Tato část péče se dnes přesunula do ambulancí, nebo naopak do akutní péče.
Dnes tedy léčebna nefunguje jako dětská?
Rozhodně ano. Máme tu stále dva dětské pavilóny s celkem 59 lůžky a 22 lůžky pro doprovod. Celkově je tu v HL ale 505 lůžek, většinu pacientů tedy dnes tvoří dospělí.
Pamatujete si, kdy jste jméno Hamza poprvé slyšel vy?
Na střední škole v Hradci Králové v hodině češtiny. Paní profesorka o něm tehdy mluvila jako o uznávaném spisovateli své doby. Nejznámější román je Šimon kouzelník. Profesně jsem pak s jeho jménem přišel do styku během studia. V oboru sociálního lékařství. Hamza totiž v letech 1922 až 1930 působil v Brně. Založil zde v roce 1922 Katedru sociálního lékařství, tam také v roce 1930 krátce před svou smrtí získal profesuru.
Jak ústav vypadal, když jste do něj přišel v 80. letech vy?
Našel jsem tu poměrně neudržovanou léčebnu. To v té době bylo ovšem ve zdravotnictví běžné. Úpravy léčebny proběhly v šedesátých letech, kdy byla ukončena transformace a pak už do toho nikdo nedal ani korunu. Výjimkou byl pavilón ortopedicko-protetické výroby. Poslední lůžkový pavilón tu skutečně postavili nacisti. Když přišel rok 1989, přišel i impuls pro další rozvoj. A změnilo to život i mně – měl jsem zkrátka kliku a byl ve správnou chvíli na správném místě. Zahájili jsme opravu léčebny, která pokračuje dodnes.
Kdy došlo k tomu příklonu k rehabilitaci dospělých?
Zlom nastal v roce 1992, při dělení Československa. Tehdy tu bylo 30 procent dětí ze Slovenska a ty prakticky ze dne na den odjely. Měli jsme prázdná lůžka, nevyužitý personál. Proto jsem volil transformaci na dospělé. Musím říct, že to nebylo vůbec jednoduché, tehdejší ministerstvo zdravotnictví nechtělo situaci moc chápat. Jakmile se to ale podařilo, šlo to velmi rychle. Přibývalo tehdy poraněných z nehod, dělaly se složitější operace na kostech, začaly se dělat náhrady velkých kloubů, po kterých je třeba rehabilitační péče. To dřív nebylo.
A jaký typ dětských pacientů tady zůstal?
Nejvíce s dětskou mozkovou obrnou. I když je dnes lepší předporodní péče a děti sem přicházejí v lepším stavu, jejich počty neklesají. Se založením spinální rehabilitační jednotky pro pacienty s poškozenou míchou se pojí jeden silný příběh a trochu náhoda. V roce 1993, před 31 roky jsme přijali dívku. Krásná čtrnáctiletá holka s poraněním páteře z bazénu. Kluci ji hodili do vody, ve stejnou chvíli se ale pod ní vynořil jiný kluk. Narazila páteří na jeho hlavu. Přijali jsme ji opravdu ze známosti. To se zde v té době neléčilo. Já jsem ale neurolog, měl jsem zkušenosti ještě z kliniky, kde jsem před tím pracoval. Byl tu kolega, skvělý ortoped, šikovná lékařka rehabilitační. Ta dívka nakonec, po léčbě u nás, porodila dvě krásné děti a prožila velký kus dalšího života. Bohužel už je po smrti, doběhly ji jiné komplikace míšního poškození. Ale děti tady jsou, s rodinou jsme ve styku a té dívce jsme dali půl života navíc. Tahle divoká a odvážná příhoda stála u vzniku spinální rehabilitační jednotky. V tu chvíli sem začali chodit i mladí lidé s tímto poškozením. Samozřejmě že dnes ve většině jsou dospělí.
S jakými zraněními?
Zajímavé je, že na začátku šlo hodně o skokany do vody. Ale už se udělala velká osvěta. Bylo silnější období lyžařů, často jde o následky dopravních nehod, pády ze stromu.
Počtem lůžek jste největší zařízení tohoto typu v Česku.
Ano, z rehabilitačních ústavů máme lůžek nejvíc. A troufnu si říct, že i vybavením jsme na stejné jako Kladruby, Hrabyně nebo Slapy. Zavedli jsme zmíněný spinální program. Máme specializovaný program pro intenzívní léčbu dětí s dětskou mozkovou obrnou a další. Máme též specializovaný program pro pacienty po cévní mozkové příhodě či s vážným poškozením mozku.
Tuto léčbu jsem – věrný své původní profesi a životním cílům z hradecké neurologické kliniky – zaváděl také já. Těmto pacientům je třeba věnovat extrémně vysokou péči, obrazně z nich dřeme kůži v jejich prospěch, snažíme se z nich vytáhnout, co se z nich vytáhnout dá.
Jak?
Jako neurolog mám blízko k tomu, že kromě těla záleží na duši a hlavě. Přijali jsme psychology, logopedy. S ischemickou poruchou – poškozením mozku neprokrvením – často jdou poruchy řeči, týká se to 2 ze 3 pacientů. A tito pacienti potřebují mnohem víc než jen cvičit ruce a nohy. Není to nic nového, na to přišel už František Hamza, když tu založil první školu. Pochopil vztah mezi duší a tělem. Dodnes jsou ale tací, kteří nechápou, že bez léčení duše nemůžu léčit tělo pacienta. Každý dobrý doktor se ale stará též o jeho duši.
Jak těžké stavy zde léčíte?
V průběhu let se to vyvíjí. Závažnost stavu potíží pacienta se posuzuje na škále 1–5, přičemž skupina 1 jsou pacienti nejlehčí. V roce 2011 jsme měli průměr závažnosti 1,79; opravdu vážných pacientů bylo relativně málo. Dnes je to již 2,54. A to je správně, tam by měl specializovaný rehabilitační ústav směřovat. S tím souvisí i odpověď na otázku organizace péče. Snažíme se pacienty dávat k sobě tak, aby měli navzájem motivaci. Když dáme na jeden pokoj čtyři těžké pacienty, těžko se budou dobře léčit a sestry se nezastaví. To je dávno známá věc. Když tam dám jednoho lehčího, lidsky pohlídá ostatní, přinese jim čaj. Není to tak, že by suploval práci sestry! On dělá médium. Ukazuje cestu ke zlepšení a sám se cítí prospěšný.
V jakém stavu se k vám pacienti dostávají?
Pacient, který k nám přichází, už většinou „překonal doktory“. Je mimo akutní péči a vlastně je „zahojený“. „Akorát jenom“ leží. A my ho musíme dostat z postele ven. Naše motto je „Posadit-postavit-udělat krok“. Samozřejmě to vše musí být řízené, samozřejmě je při tom potřeba pomoc sester a fyzioterapeutů. Ale to posazení je velmi důležité. Mozek je uzpůsobený, aby fungoval ve vzpřímené poloze těla. Proto pacienta musíme do té polohy co nejdřív dostat.
Jiné rehabilitační ústavy se často chlubí slavnými pacienty, kteří mají dodat motivaci ostatním.
Také tu byla řada slavných osob. S námi takto spolupracuje pan Jiří Suchánek, vicemistr světa hendikepovaných ve stolním tenise. Je to náš pacient a zároveň poradce pro pacienty s poruchou míchy. Na vozíku jezdí za lidmi, kteří jsou v první fázi léčby u nás – často třeba po nehodách na motorce, pádech ze stromů. Z akutního zdraví se dostanou do akutního nechození, ležení. A ten kluk za nimi přijde a říká „podívej, mám rodinu, mám dvě děti, byl jsem druhý na mistrovství světa“. Ukazuje jim, že život neskončil, že je cesta ven, že je potřeba začít.
Jak velký je vlastně tým léčebny?
Dohromady je tu 580 zaměstnanců. Rehabilitační tým, sestry, lékaři. Ale i další personál. Nemám rád, když někdo vyzdvihuje práci třeba jen lékařů. Vždycky se ptám, jaký je tam topič, jestli mají teplo. A jaký je kuchař, jestli vám chutnalo. Na tom všem záleží, jestli se pacient bude cítit dobře. Ne jen na řediteli nebo primáři. I když jistě dobrý lékař je základ.
Vraťme se ještě k vašemu areálu, který je zároveň arboretum.
I to je zásluha profesora Hamzy. On zde vysazoval stromy naprosto promyšleně, s cílem vytvořit tady příjemné prostředí. Na dobových fotkách vidíme často ještě úplně nové pavilóny a už jsou kolem nich vysázeny malé stromky. Dnes nám s péčí o lesopark pomáhá pan doktor Václav Větvička.
V jakém stavu jsou budovy?
V tomto případě bohužel záleží na tom, v jaké době se stavěly. Ty, které stavěl profesor Hamza, byly dělané tak, by vydržely. A ony vydržely. Postupně je modernizujeme, ale především proto, že se mění požadavky na to, co by měl mít pacient k dispozici. Narodili jsme se kdysi jako dětské zařízení s osmi až dvanáctilůžkovými pokoji a společnými toaletami. Směřujeme k jedno až dvoulůžkovému hotelu s plným vybavením. Moje vize je, že každý by se u nás měl cítit jako ve svém obýváku.
Jak jsou na tom modernější pavilóny?
Paradoxně ten nejnovější z roku 1944 jsme museli „oholit“ na skelet a kompletně rekonstruovat už před dvaceti lety. A další rekonstrukci by už opět potřeboval. Třetí kategorie jsou pavilóny z 20. let. To je případ i pavilónu M, který rekonstruujeme nyní. Dá se říct, že ten dům byl okradený už v roce 1925, kdy ho dostavěli. Jsou špatně založené nosné prvky mezi okny a statik po posouzení nedoporučil jejich zachování. Takže jdeme cestou velké nečekané demolice a výstavby prakticky nového pavilónu. Věřím, že firma Esox nečekaně složitější úkol zvládne. Rozhodně se zatím nemá za co stydět. Paradoxně bude asi nakonec rekonstrukční stavba trochu lehčí v tom, že většina zdí a všeho uvnitř bude nová.
O PŘESTAVBĚ PAVILÓNU M
U budovy původně z roku 1925 projekt počítal s její kompletní rekonstrukcí při zachování původní stavby. Po verdiktu statika ale bylo nutné větší část stavby strhnout. Bez zásahu zůstane část objektu s bazénem. V rekonstruovaném pavilonu bude 21 dvoulůžkových pokojů hotelového typu – tedy s vlastním sociálním zázemím. Především ale přestavba nabídne větší prostor pro rehabilitaci pacientů. Sluneční hodiny, které jsou součástí jižní stěny pavilonu, budou při demolici zachovány a vrátí se na nový pavilon.
